Svátek má: Matouš

Komentáře

Diskuse o dluhu

Zaujala mne zajímavá teze ekonoma Sedláčka v jeho článku „Podporovat ekonomiku dluhy již nelze“.


Sedláček odkazuje Keynesovu doktrínu do propadliště dějin po mnoha desítkách let jejího uplatňování. Ekonomický růst vidí jako funkci čerpání naakumulovaných zdrojů z minulosti, globalizace, technologického pokroku a čerpání zdrojů budoucích, tedy dluhu. Souhlasím s ním.

Lehce dostupné přírodní zdroje včetně jednoduchého využití lidské práce jsme již probendili. Globalizace se ještě trochu zintenzivní, technologický pokrok skýtá jisté možnosti. Zato zdroje budoucí (dluh) již byly vyčerpány téměř na maximum.

Domnívám se, že výše zmíněné poznání dozná svého vrcholu během několika málo let, rozdílně pro různě rozvinuté ekonomiky. Změna se bude konat po jednotlivcích, nikoli na povel a hromadně. Stejně tak lze předjímat, že to bude změna evoluční, ovšem s revolučními prvky, tedy změna sice evoluční, avšak revolučně rychlá.

Na dluh se donekonečna žít nedá. Růst však potřebujeme, nikdo nechce zůstávat na místě. Ptám se tedy logikou Sedláčkovou: vyčerpali jsme všechny zdroje minulé? Vyčerpali jsme možnosti dané globalizací? Čerpáme dostatečně technologické zdroje? Vyčerpali jsme zdroje budoucí?

Tyto otázky položím na jednu misku vah. Na druhou pak kulometnou palbu neoliberálních fanatiků o žití na úkor budoucnosti našich dětí, o bankrotech nemluvňat, o projedení rozpočtu.

Vyčerpali jsme tedy již všechny zdroje z minula? Zjednodušeně řečeno, našimi zdroji jsou nerostné zdroje a zemědělská půda včetně lesů a pastvin, potenciál lidský a pak velký objem státního majetku. Nerostné zdroje jsou v naší zemi více méně vyčerpány a rozhodně nebudou pro náš budoucí růst určující.
Zemědělská půda, lesy a pastviny jistý potenciál skýtají, jen ho neumíme využít moderně a k prospěchu krajiny. Lidský potenciál je bezesporu naší nadějí, příležitostí a současně i hrozbou – nepostaráme-li se, i o tento zdroj přijdeme. A co velký objem státního majetku? Bohužel ten jsme doslova z velké části promrhali.

Vyčerpali jsme dostatečně globalizační zdroje? Když slyším argumentaci proti evropské integraci, okopávání eura a zpochybňování idejí rozvíjených již Jiřím z Poděbrad, mám pocit, že tento zdroj růstu vidíme spíše jako nebezpečí nežli jako příležitost. Vzhledem k naší poloze a historické zkušenosti v centru Evropy však musíme využít našeho zapojení do evropské integrace.

Musíme maximalizovat náš efekt z ní. Že to neumíme, jsme dokázali na čerpání Evropských fondů. Bylo nám dáno 30 miliard eur (cca 700 miliard korun), nejsme však schopni je plně využít. U ministerstva školství se hovoří o desítkách miliard, o které přijdeme. U ministerstva dopravy rovněž řádově o desítkách miliard. Zde prostor pro zlepšení a růst máme. Jen si pleteme zájem národa (zájem občana) s národním zájmem (vlastní píseček politika). Z obavy o ztrátu vlastní důležitosti a nedej Bože možné kontroly někým, kdo není pod naší kontrolou, se vzdáváme miliard.

Technologický pokrok je při tradiční vynalézavosti a fortelu našich lidí velkou nadějí. Pokud dáme dostatečnou podporu vědě, výzkumu a inovacím nejen v centru, ale také v regionech. Pokud budeme podporovat mladé lidi a čerpat zkušenosti starších.

A jsme u dluhu. U onoho zaklínadla dneška. Některými politiky nám je předhazováno, že lépe již bylo, že jsme žili na dluh, že jsme žili nad poměry. Kdo, ptám se, kdo že to žil v této zemi nad poměry? Učitelé dávající základ jednomu z našich růstových faktorů? Zdravotníci, pečující o ten samý, tedy lidský faktor? Policisté či hasiči chránící tento faktor? Žili nad poměry snad důchodci? Máte pocit, že naše babičky plýtvají a debužírují si? Kde jsme tedy ten dluh projedli a kdo?

Prvním jedlíkem je stav naší země, zděděný po čtyřiceti letech skutečného žití na dluh. Nikoli na dluh fiskální, ale na dluh vnitřní investiční. Mám pocit, že pokud někdo zpochybňuje nutnost investičně dohnat čtyřicetiletou infrastrukturální ztrátu naší země, nevystrčil nos ze Sněmovny nebo z tak trochu více drncajícího Superbu. Nedošlo mu, že to není Superbem. Je to lehce kritizovatelné, ale zadlužení se za účelem investice do infrastruktury, vzdělání či regionálního rozvoje schvaluji a budu prosazovat.

Druhým jedlíkem je naše privatizační aktivita. Podle analýzy transformačních nákladů ministerstva financí v letech 1991-2005 převýšily náklady na sanaci podniků (prostřednictvím Konsolidační agentury a dalších umně vytvořených krycích agentur) částku 140 miliard korun. To po započtení privatizačních výnosů, tedy příjmů z rozprodeje majetku! Dobrých privatizací bylo málo. Těch špatných hodně. Stálo nás to 140 miliard. Daňový poplatníku, rozuměj, probendil jsi všechno, co jsi z privatizace získal, a ještě si se zadlužil sto čtyřiceti miliardami. Asi se učitelé, zdravotní sestry, hasiči, občané měli dobře. Nebo někdo jiný? Že by dokonce blízcí těch, kdo káží o projedené budoucnosti?

Výše uvedené byla zřejmě nutná daň přinesená nezbytné společenské změně. Nevím, jestli opravdu v takové výši a takovým způsobem, ale vzpomeňme si na okouzlení médií a významné části společnosti Klausovou privatizací. Na někdejší glorifikaci plzeňského Soudka, na Novou huť, na Vítkovice, na Marouškovo ČKD, na Koláčkovo OKD. To byli hrdinové okamžiku. Opory naší pravicové politiky v určité době.

Vzpomeňme na Koženého fondy, na Kocábovy Trendy. Snad jediný Kellner a jeho PPF se podařilo přetavit privatizační běsnění v úspěch a snad jako jediný z velkých hráčů nezdecimoval Diky. To se nedá říci o dalším miliardáři Bakalovi, jehož přínosem této zemi bylo, že jeho Patria nyní spoluvlastněná KBC doporučila státu prodat ČSOB právě KBC. ČSOB poté Patrii koupila a z Bakaly miliardáře udělala. Bakala pak za utržený peníz zcela výhodně pro stát odkoupil OKD. Že zbohatnul na úkor státu je jasné. O jeho charakterních obchodních postupech se tradují legendy. O jeho skutečném přínosu k hospodaření této země s kladným znaménkem lze více než úspěšně pochybovat. I tady jsi tedy daňový poplatníku hýřil a projídal svou budoucnost. Na Modravě.

Ke sto čtyřiceti miliardám podnikových nákladů, které zamířily tu k Bakalům, tu k někomu jinému, musíme připočítat také 346 miliard na sanaci bankovního sektoru. Opět po odečtu výnosu z privatizace bank.
Tyto miliardy se také rozplynuly v kapsách šibalů, nikoli v kapsách občanů. Občané je zaplatili na daních. Celkem téměř 500 miliard, které nás privatizační běsnění stálo. Na časové ose ovšem zatížilo oněch 500 miliard zejména roky 1997 až 2004, protože před tím je vlády ukryly do agentur, bilancí polostátních bank či uschovaly za záruky státu.

Hrdinové okamžiku

Vrátím se k ekonomu Sedláčkovi. Ano jedna etapa končí. Náš stát se zadlužil tak, že si brzy sáhne na maximum možného. Zadlužili se však nikoli proto, že jeho občané projídají budoucnost nebo proto, že důchodci mají moc vysoké důchody. Zadlužil se proto, že náš neexistující právní rámec, ukvapená privatizace a nedostatečně regulovaný bankovní sektor stály v 90. letech 500 miliard korun. Studie ministerstva financí hovoří dokonce o 654 miliardách… Když k tomuto číslu připočtu ročně zhruba osmdesát miliard, o které jsme se připravili daňovou reformou slavného topolánkovsko-kalouskovského baťohu, tedy za čtyři roky nějakých 320 miliard, zjistíme, že českým občanům toho na projedení opravdu mnoho nezbylo.
Rozdíl zhruba čtyř set miliard do celkového kumulativního dluhu lze totiž připočíst zvýšené polistopadové investiční aktivitě a dohánění infrastrukturálního dluhu.

Ano jedna etapa končí… Velice prosím, aby někteří politici přestali hovořit o projídání budoucnosti občany. Oni svou budoucnost neprojedli, byla jim projedena. Proto si dnes utahují opasky. Mějme odvahu a tak jako Sedláček pojmenujme věci pravými jmény. Musí skončit etapa rozchvacování republiky, jejího bohatství.

Naším problémem nejsou vysoké mandatorní výdaje. Naším problémem je špatná struktura prorůstových výdajů a zejména bobtnání vykuků parazitujících na státu. Krok číslo jedna je zbavit se této tasemnice. Krok číslo dvě je využít technologického a lidského potenciálu země. Parafrází Sedláčka „Podporovat ekonomiku dluhy již nelze“, zamezte zlodějně a přestaňte se vymlouvat na rozhazovačné občany! Soustřeďte se na svou práci a tou je blahobyt obyvatelstva, nikoli jen několika jedinců.

Jiří Paroubek