Svátek má: Matouš

Komentáře

O co šlo na summitu NATO v Chicagu?

Dvacátá pátá vrcholná schůzka NATO v Chicagu hledala především východisko, jak se dostat ven z Afghánistánu.


Válka v této zemi trvá totiž příliš dlouho, je neúnosně nákladná, a zjevně neúspěšná. A zejména tak krvavá, že začíná stále více připomínat nějaké koloniální dobrodružství z konce 19. století. To srovnání s hanebnou kapitolou evropské minulosti si bohužel vynucují zejména ztráty mezi civilním obyvatelstvem. A také rostoucí nepřátelství Afghánců k cizím vojskům. „Národy“, jak to trefně vyjádřil jeden francouzský státník, „nemilují ozbrojené misionáře“.

Operace, která začala za nebývalé podpory celého světa a se souhlasem Rady bezpečnosti OSN, postupně degenerovala v nepřátelský vojenský okupační režim. Evropská, americká a vůbec světová veřejnost jsou touto válkou buď unaveny, nebo ji přímo odmítají. Navíc dále ji financovat v situaci trvající světové finanční a ekonomické krize prostě není možné.

Chicagský summit měl samozřejmě i další - a významné - politické rozměry. Pro Baracka Obamu byl součástí předvolební prezidentské kampaně. Ne náhodou si americký prezident pro summit vybral právě Chicago - tady léta působil, za stát Illinois (jehož je Chicago největším městem) byl od roku 2004 senátorem.

Alianční summit patřil také k prvním významným zahraničním akcím nového francouzského prezidenta F. Hollanda. Konal se po schůzce na nejvyšší úrovni G8 v Camp Davidu věnované zejména poměrům v eurozóně. A jen o pár dní předcházel neformálnímu summitu EU v Bruselu, který hledal cesty z krize společné evropské měny. Na všech těchto zasedáních Hollande jasně bodoval.

Vypadá to tedy, že hlavní hráči summitu mohou být spokojeni. Obama proto, že summit se na Afghánistánu "nerozlomil", dokonce vytvořil dojem zásadní shody. Opticky potvrdil americké vůdcovství a nepřinesl žádné větší rušivé momenty (nedohoda s Pákistánem o uvolnění zásobovacích pozemních tras do Afghánistánu se marginalizuje. Ani tvrdý policejní zásah proti několika tisícům lidem demonstrujícím proti NATO "se nepočítá" – v USA je to prý běžné.).

To vše při účasti 50 převážně hlav států a vlád (28 členských zemí, 22 partnerských zemí) není pro Obamu málo.

Francois Hollande bez obtíží ustál svůj "heretický" slib z předvolební kampaně stáhnout všechny francouzské bojové jednotky z Afghánistánu do konce tohoto roku. Obama to v zájmu klidu v domě přijal docela klidně. Což - pro pamětníky - silně kontrastovalo se zuřivostí G. W. Bushe, když se španělský premiér Zapatero rozhodl v roce 2004 předčasně stáhnout všechny své jednotky z Iráku. Britové jako vždy souhlasili se vším, co chtějí Američané. Ti členové Aliance, co brblají proti válce v Afghánistánu, mají od summitu černé na bílém, že tahle nepodařená operace na sklonku 2014 končí. A ti z nich, kteří by se nejraději stali dalšími státy americké Unie, ti, co považují NATO vzhledem k dominující úloze Washingtonu za protiváhu Evropě, hlavně Německu - např. pravicová česká vláda či baltské země - jsou rádi, že to vše tak nedopadlo. Jednotky těchto zemi (a nejen těchto) v Afghánistánu jsou především potvrzením jejich bezvýhradné věrnosti USA, kritériem jejich "spolehlivosti jako amerického spojence".

Zdá se, že jediným nespokojeným tak asi bude Angela Merkelová. Z lídra Evropy a symbolu politiky škrtů (v terminologii dvojhlavé české pravice, tedy nynější vlády a médií, "rozpočtové odpovědnosti") se v průběhu pár dnů stal něco jako poloizolovaný otloukánek. Hollande překvapivě rychle našel mezinárodní pochopení, a to nejen u Obamy, pro svou „obrovskou“ tezi "podpory ekonomického růstu". V poklidu stáhne své vojáky z Afghánistánu. Stal se společně s Obamou hvězdou Chicaga, protože Alianci nezpůsobil žádný problém. Merkelová se na toto téma nemohla u Michiganského jezera předvést. V Německu je afghánská válka krajně nepopulární. Téměř 60 nevinných afghánských civilistů, jež Němci pobili před několika lety, stále není zapomenuto. Navíc její problémy doma po nedávném volebním výprasku v Severním Porýní - Westfálsku nikdy nebyly tak velké. Včetně její vlastní strany, CDU. A CDU je strana tradičně silně proatlantická, o rychlém odchodu z Afghánistánu nechce ani slyšet.

Pokud se ovšem podíváme na věci zblízka, pak uvidíme, že jsou poněkud členitější. Odchod Američanů a NATO z Afghánistánu je připravován tak, aby nevypadal jako prohra. Jenže analogie se stažením sovětských vojsk v únoru 1989 bude vznikat stále častěji.

Alianci se mediálně poměrně daří zastírat fakt, že původním cílem útoku na Afghánistán nebylo jen chytit Bin Ládina či porazit Talibán. Cílem všech cílů hlavně bylo nastolit v této zemi demokracii a svobodu. S odstupem času se ukazuje, že to byla nejen naivní, ale především nebezpečná „bushovina“, křižácký blud. Vzpomíná si ještě někdo na Bushovu tzv. "demokratizační agendu"? Trvalo dost dlouho, než Washingtonu a NATO došlo, že takhle to nejde. Dnes už o tom nikdo nemluví, hlavní deklarovaný cíl války pohltila beze stopy historie. Také v Deklaraci chicagského summitu o Afghánistánu se o demokracii, lidských právech apod. už nedalo napsat méně.

Nemůžeme si nepovšimnout, že tento alianční summit nebyl rozšiřovací, nepozval žádné další státy ke členství. Byla sice debata se zeměmi, které jsou v rozdílných fázích vztahu s NATO (Makedonie, Gruzie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora) a rády by vstoupily. Ale nikdo, nejméně pak prezident Obama, si nechtěl zopakovat trapas ze summitu v Bukurešti před čtyřmi lety. Tehdy prezident Bush neprosadil pozvání pro Makedonii (FYROM).

Bushovy schopnosti zjevně na řadu mezinárodních otázek prostě nestačily, tato byla jedna z nich. A vzhledem k dnešní centrální úloze Řecka při zachování eurozóny bylo evidentní, že pozvání pro Makedonii do NATO nebude ani letos. Bez Řecka to prostě nejde.

Velmi znepokojující je ovšem fakt, že v rámci summitu se nekonala schůzka Rady NATO - Rusko. To je k vážnému zamyšlení. Aliance se transformaci nevyhne a transformovaná Aliance se bez Ruska také nemůže obejít. Výrokům, že "Rusko není nepřítel" už nějakou dobu v Moskvě příliš nevěří. Je v určité tradici ruské zahraniční politiky vidět věci dramatičtěji, nežli ve skutečnosti jsou. Schválení systému protiraketové obrany, resp. její 1. fáze, v Chicagu vychází vstříc jednomu z požadavků ČSSD, když jsem byl jejím předsedou. Takový systém musí být alianční, nikoli jen česko - americký (radar). To je dobře, ale není to vše.

Říkal jsem to dříve, říkám to i jako předseda národních socialistů: připravovat takový systém bez náležitého projednání a konzultace s Ruskem je jasně kontraproduktivní. Bude-li se Rusko cítit ohroženo, nemůžeme se bezpečně cítit ani my. Naslouchejme pozorně Moskvě a jednejme. Jednejme a znovu jednejme. Jinak budeme věci jen komplikovat.

Jiří Paroubek